Pentagram
Nedívala se. Chtěla zapomenout na minulost i na hluboké rány v srdci. Už se neohlížela a doufala, seč to šlo, že už nikdy nespatří byť jen vizi toho, co by jí ty krásné, avšak bolestné chvíle připomnělo.
"Bylo nádherné ležet po tvém boku a spát, cítit, milovat..."
Je to jako upomínka, jako rozcestník v poušti, jako živý pomník vytesaný do skály. Varuje. Nechává být a snít.
Už neslyšela bezhlasé modlitby. Nevěřila jim. Nikdy se nemodlila, taky proč by měla teď začít? Hříchy jsou těžké a ještě těžší je za ně pykat. Nesmyslně složité.
Odhodila kříž, bylo slyšet jen jemné cinknutí kovu o kámen. Pryč s tím,co zabíjí. Žít! Slzy smutku tekly po tvářích, ale ona je nevnímala. Došla na místo v lese, skryté v hustém mlází, k plochému kameni, na němž spatřila pentagram.
Ostrá spona pláště rozřízla bílou kůži jako katova sekyra vzduch. Co je to bolest? Slabost a prázdný příslib spasení?
Hořké slzy jí omývaly tvář a po ruce stékala horká, rudá a sladká krev. za závojem neštěstí se usmála. Čekala to. Věděla, že zaklínat sen a všechny vzpomínky nebude tíživé tolik jako její nenaplněná samota. Milovala.
Cítila pentagram, jak roztává pomalu v potocích rudých kapek vášně z jejích žil.
Nebyla nahá, měla křídla. Černá křídla anděla, co mu bylo dáno létat v temnotě. Proklínala zem, světlo i všechno, co ji kdy živilo v blaženosti. Smrt a zkáza, síly tmy, pekelná vášeň a moc, paní všech tužeb. Vše na dosah.
Sáhla slepě před sebe rukama do tmy. Už nebyla sama. Ucítila dotyk hebkosti sametových křídel. Přeci jen se jí vrátil
Hladovými polibky přivítala milého.
